Není vítězem, kdo bojoval a zvítězil, ale ten, kdo miloval, zrazen byl a odpustil                           (autor neznámý)

Vítejte!

Tyto stránky  jsou určeny vám, kteří vnímáte touhu po změně k lepšímu, a tušíte, že je možná!

Jednou z oblastí, která je klíčová pro mnoho z nás, a o které bych ráda začala své sdílení s vámi - je oblast partnerských vztahů

Je to prostor, ve kterém se můžeme dotknout lásky, ale také -  hluboké bolesti.

Cesta, jak učinit svůj partnerský vztah skutečně naplňující, trochu více harmonický nebo třeba "jen" méně zraňující, či dokonce - jak v něm prostě přežít další den, existuje!

 

Tato cesta začíná postupným uvědomováním si principů a zákonitostí, kterými vztahy tvoříme. Tyto mechanismy však není na počátku zcela jednuché rozpoznat. To je jedním z důvodů, proč se odvažuji svoje poznání, které jsem získala svým vlastním vnitřním vývojem, nabídnout i Vám.

Moje cesta uvědomování začala před 20 lety. Bez jakéhokoli vnějšího spouštěcího mechanismu jsem začala prožívat hluboké trýznivé emoce úzkosti. Postupně se přidaly pocity ztráty smyslu života a já jsem byla nucená začít hledat odpovědi na otázky, které se vynořovaly z mého nitra.

Lékaři mi nabídli antidepresiva, ale já jsem tušila, že bolest, která se zdála být neunesitelná, má význam, a že pokud se jí zbavím, ztratím sílu, která mě může dovést ke skutečnému uzdravení (nejen k potlačení příznaků). Nicméně - bylo to bdobí, kdy díky této hluboké a zdrcující bolesti, málem ztroskotal můj partnesrký vztah, ve kterém jsem měla s mým manželem tři malé děti.

Začala jsem číst knihy z oblastí medicíny, psychologie a spirituality. Nějaký čas trvalo, než jsem našla souvislosti mezi těmito třemi obory a vydala se na cestu. Na cestu směrem k čištění podvědomí - léčení vnitřních zranění a také k přehodnocování myšlenkových vzorců – prostě toho, co jsem byla naučená, že se musí nebo naopak nesmí, že se něco může a něco ne, že se o něčem mluví a o něčem tedy v žádném případě, zkrátka – co je dobře a co špatně.

 

Bylo období, kdy mi moje sny přinášely z tohoto vnitřního prostoru poselství, která byla nabita pocity ponížení a bolesti, ale tím, že se tyto pocity stávaly vědomými, postupně slábly úzkosti, které jsem zmiňovala. Uvolněním negativních informací  o sobě a emocí s nimi spojených, se do mého podvědomí automaticky začalo dostávat více "světla" a to mě opět tlačilo (a talčí) čistit hlubší a hlubší vrstvy nánosů nelásky, která se - jednoduše a obrazně řečeno - táhne lidským rodem až od Adama.

 

Pomoc jsem nacházela různě. Od křesťanských průvodců, přes psychoterapeutickou podporu až k seminářům, které byly zaměřené na léčení rodových kořenů - tzv. rodinné konstelace. Díky nim jsem pochopila, že jsem se nezbláznila, když truchlím za předky ( sourozence mých rodičů ), kteří zemřeli ve druhé světové válce a se kterými jsem se nikdy nesetkala. Pak následovalo období velmi intenzivního čištění (léčení, odpouštění, přijímání /opak rezignace/), které trvalo několik let.

Uvolnila jsem mnoho nefunkčních a destruktivních myšlenkových vzorců, které jsem přijala za své od společnosti, v níž jsem vyrůstala a které řídily způsob, jakým jsem se rozhodovala a chovala v běžném životě. Tím jsem do svých vztahů mohla vnášet více světla a lásky - rozuměj - postupně :) 

Přehodnotila jsem mnohé. S podivem jsem zjišťovala, co všechno dělám a říkám proto, že se to očekává, namísto toho, jak to vnímám já sama. Postupně mi bylo jasné, že není cesta zpět. Prakticky to znamenalo, že když neprojevím svoje "vidění", a ze strachu ze ztráty přízně se vzdám toho - být sama sebou, opět navážu blízký vztah s depresí a úzkostmi.

A tak jsem - chtě nechtě - byla  nucená naslouchat sama sobě. Odměnou mi byl a je jakýsi hluboký pocit uspokojení, který vyvěrá z mého nitra bez vnějších spouštěcích mechanismů - podobně, jako tomu bylo na začátku s úzkostmi. 

Moje srdce /centrum lásky/ nadále uvolňuje to, co není láskou, a to mi umožňuje se více a více dívat na ostatní lidi přátelsky. A když potkám nějakého "nepřítele", už vím, kudy vede cesta k tomu, abych ho mohla vidět pravdivější optikou.

 

V úvodu jsem zmínila partnerský vztah. Ale principy, kterými tvoříme v podstatě cokoli ze svého života /práce, zdraví, peníze/, jsou stejné.

Kolik bezpodmínečného přijetí - lásky chováme ve svém srdci především a sami k sobě!, tolik se jí zase zpátky dostává k nám z okolního světa.

Ať  ve formě lásky partnera a dětí /atd./ nebo ve formě finanční pohody, prosperity v práci či fyzického a psychického zdraví.

To, že nás rozčilují tisíce a jedna věc /vlastnost/ na lidech v našem okolí, je jen odraz nepřijetí daných vlastností na sobě samém. Že vy takoví nejste? Z cest do mého nitra přináším zprávu, že není jednoduché uvidět, že to tak je.

 

V tomto směru nám pomáhá nevidět pravdu o sobě samých část našeho já, která plní svou funkci naprosto bez chyby. Proto máme své blízké /i vzdálenější/, abychom se právě díky nim mohli vidět jako v zrcadle. Když připustíte, že by to tak mohlo být i u Vás, proces probouzení nabírá na intenzitě. Skvělé! Blížíte se k bodu, kdy začínáte přebírat odpovědnost za svůj život a za své emoce v něm. A s tím se už dá pracovat. Když se můžete zeptat, co je to ve mně, že toto /tamto/ ve mně vyvolává vztek /či smutek, beznaděj atd./, jdete k sobě. Do svého nitra, do svého srdce, ke své duši. Do místa, které obsahuje odpověď i "řešení".