Hojnost

Tak si tak dneska ráno sedím na dvorku pod stromem ( trávím dovolenou u dcery a jejího muže a vypomáhám s nově narozeným vnukem Tomášem v Novém Mexiku v USA ) a oddávám se četbě své právě oblíbené knihy "Intimita s emocemi", když tu si náhle všimnu dvou kolibříků, kteří si chtějí nasát sladké šťávy (rozuměj: vody s cukrem), kterou jsem jim předevčírem připravila do speciálního krmítka pro kolibříky a které visí na trámku pár metrů ode mě.

Co myslíte ale, že oni...?
Jeden vyháněl toho druhého od potravy!

Jako by jí měli málo. Plná, dnem vzhůru přetočená láhem s otvory, které vypadají jako květy, tady na ně čeká, a já netrpělivě pozoroji každého kolibříka, který se mihne ve vzduchu, jestli si jí všimne a přijme naši pohostinnost, a já se potěším pohledem na to mrňavé ptačí tělíčko a mihotání křidélek, díky kterým se udrží ve vzduchu i když nikam zrovna neletí, podobně jako helikoptéra.
O to víc, že u nás v Česku kolibříci nežijí, tedy alespoň o tom nevím a nikdy jsem žádného neviděla. 

Malí ptáčci samozřejmě nemůžou tušit, že ta sladká šťáva je připravena právě pro ně a že mě a všem domácím přinášejí radost, když se u krmítka zastaví a vezmou si, co jsem přichystala.

Tak jsem nechala běžet svojí fanatzii, jak by to taky mohlo ideálně být, a v ní si společně sedli každý k jednomu červenému "květu" a pili a užívali si hojnostt, se kterou můžou počítat, protože vody i cukru máme dost a hlavně proto, že nás těší jejich přítomnost.

A říkala jsem si, nakolik my lidi žijeme s takovouhle nedůvěrou? A honíme se za ziskem, ať už jakékoli povahy. Kteří nemají tušení o tom, jak svět hojnosti funguje, podobně jako potrava pro ty malé kolibříky na našem dvorku...