Kdo je chudý, je-li milován?

Ke známému citátu  O.Wilda, který mi právě nakoukl do života mě tak začalo napadat - proč čekat na lásku (přijetí) z venku, tak jak to bezmyšlenkovitě děláme.
Proč si konečně nazačít připomínat, že v dospělosti jsme my těmi, na čí lásku čekáme. Protože se jí k nám nakonec dostane jen tolik, kolik jí k sobě pustíme my sami.

Jak to ale "udělat" a víc lásky k sobě pustit? 
Nedávno jsem zjistila, jak moc mě stále potřeba "být hezká" = přijatelná neboli přijímaná řídí v tom, co a jak dělám (jednoduše: zase jsem prokoukla další úrovně mojí letité strategie pomáhat, leckdy snad hraničící až s potřebou se s pomocí vnutit :(...

No, tedy to, co mně z toho vždycky vyjde, je stále totéž: zůstat ve (navázat) spojení s pocity, které leží pod touto potřebou.

A tak se mi myšlenky zatoulaly zpět k citátu O. Wilda: Kdo je chudý, když je milován.

A znovu sama sobě říkám a vdechuji tuto informaci do sebe - jsem důležitá bez toho, aniž bych pro to musela něco udělat. Nebo se na sobě něčeho zbavit.
Protože naše lidská hodnota nespočívá v tom co děláme. To netvoří základ našeho JÁ.

Naše hodnota spočívá v jádru našeho lidství. Potíž je, že je překryta zkušenostmi (a z toho plynoucími myšlenkami o sobě a na ně nasedajícími negativními emocemi), které toto uvědomění postrádají.

Kolem tohoto našeho jádra se postupně tvořil obal, kterým jsme se v době dětství chránili před nepochopením a nepřijetím zvenku. 
Obal, který dnes nazýváme "egem". 

Když si ale uvědomíme, že jakékoli nepřístojné chování kohokoli znamená, že se skrze ně ukazuje zraněná část dotyčného či dotyčné osoby, pak se tím automaticky změní náš pohled na druhého a z toho plynoucí i naše uvažování a následné chování.

Soucit, který můžeme zaujmout tímto přístupem ke komukoli a v jakékoli situaci neznamená, že máme zůstat pasivní a nijak do situace nevstupovat.
Znamená jen tolik: abychom si v sobě nejdřív vyzvedli ono vnitřní moudro, se kterým pak v dané situaci můžeme přispět k jejímu zdárnému vyřešení spíše, než bez něho.
Že se nejdříve setkáme se svým vlastním stínem, se svým vlastním vnitřním zraněním, které se probouzí k životu působením událostí z vnějšího světa.

Pak ego přestane být tím, čím po sobě házíme, když jsme rozrušeni, ale vrátí se zpátky na své místo. Tak bude moct konečně dostat ono objetí, po kterém kdysi v podobě našeho malého dítěte toužilo a nepozorovaně se rozplynout jako ranní mlha.