Láska, vztahy, transformace

Chceme-li prožívat lásku ve svých vztazích, je nezbytné proměnit svůj pohled na život, svět a především sebe samé.  Pocit štěstí a naplnění totiž neleží kdesi venku či v budoucnosti, ale je nám neustále k dispozici - na dosah - v našem vlastním nitru. 

Narozením do tohoto světa, rozděleného na dobro a zlo, jsme se záhy naučili stejným způsobem hodnotit situace kolem sebe včetně nás samých. Osvojili jsme si, že abychom byli milováni či přijímáni, museli jsme se chovat podle vnějších pravidel a bez ohledu na to, jak jsme se v danou chvíli cítili. Zafixovalli jsme si, že nejsme důležití, a začali se starat o to, aby byli spokojení všichni kolem a nám se dostalo přijetí.

Čas plynul a náhle se my sami ocitáme v roli toho, komu je potřeba se přizpůsobit, protože má moc, a jehož děti ​jsou nucené zapomenout na svoje vlastní pocity a potřeby a přizpůsobit se. A tak se situace historicky opakuje stále dokola. My lidé jsme prožili řadu válek, útlaku, nadvlády, ústrků a ponižování.

Není divu, že postrádáme zdravou úctu k sobě samým a svou hodnotu odečítáme od ocenění, kterého se nám dostává (nebo nedostává) z vnějšího světa.

Naštěstí žijeme v prostředí, kde už nemáme víc jak 70 let žádnou válku. Většina z nás nemusí bojovat o přežití. Máme co jíst a nikdo a nic nám nebere střechu nad hlavou. A jako nikdy předtím se nám nově otevírá prostor pro náš vlastní vnitřní život – pro nás samotné. Začínáme si víc uvědomovat svoje pocity, pozorujeme své emoce, zvědomujeme své myšlenkové vzorce a hledáme pravdu napříč všemu, co jsme kdy slyšeli a čemu jsme uvěřili. ​ Učíme se důvěřovat​ ve svůj vlastní úsudek.

Psychospirituální krize už nečeká, až dozrajeme do středního věku, abychom se zamysleli nad tím, jak žijeme a dává-li nám to skutečně smysl, ale zasahuje stále větší počet lidí. Pomocníky na cestě k  vědomému životu nám často bývají děti, jako tomu bylo i v mém případě. Nejsou ještě „předělané“ a odmítají dát souhlas všemu, v čem nevidí smysl. Vyžadují, abychom skutečně vnímali, co říkají a jak se cítí, a brali vážně jejich potřeby i nepohodu​, což bývá pro nás dospělé obvykle výzvou, protože jsme takovéto přijetí sami nezažili.

Nastává bod obratu: donutíme je, aby se podřídily? Zlomíme je, protože máme moc a ony nás potřebuji? Nebo přehodnotíme své (přejaté) postoje a vzorce chování a přijmeme jejich poselství pravdy? 

Když dáme souhlas k uzdravení našich vnitřních zranění a ​skončíme s hrou na schovávanou,  přiznáme se ke svým pocitům strachu a nejistoty, za které skrýváme své silácké chování,  a uznáme smutek za emoci, která k nám lidem také patří, objevíme lásku jako kvalitu, která sídli v našem lidském srdci, a která má schopnost obejmout jakýkoli čin.

Pak z našich vztahů zmizí neporozumění a bolest a zavane v nich čerstvý, osvěžující vítr.