Smíření nebo rezignace?

Jak rozeznat skutečné smíření od rezignace? A je vůbec potřeba zabývat se tím, jak jsme se postavili k situaci, která už je za námi a kterou bychom, pokud by to bylo proveditelné, raději vymazali ze seznamu našich prožitků a vzpomínek?

Skutečné smíření je v našem životě jednou z věcí, bez které, pokud ji nezvládáme, náš život začne vysychat jako řeka, když dlouho neprší.

Podobně jako naše slzy, které potlačíme a proměníme ve zlost nebo apatii a ony přestanou téct v situacích, kam patří, a tak přinášet úlevu od bolesti, která do našeho života vstoupila.

Tak vyschne koryto řeky, kterým k nám teče i radost, láska a pocit, že život dává smysl.

Smíření, na rozdíl od rezignace, je proces, který neuhýbá před emocemi, které jsou nepříjemné.

Být zklamaní a smutní, cítit se  zahanbeně nebo ztraceně a opuštěně... to není zrovna něco, co bychom vyhledávali nebo se tím mohli pochlubit.
Nebyli jsme vedeni k tomu, abychom dovolili těmto pocitům spatřit světlo světa...
Jsme vedeni k tomu, abychom svoje negativní emoce skrývali a abychom se tvářili vyrovnaně a happy.

Když ale dáme souhlas negativním emocím existovat a přestaneme se snažit je všemožnými způsoby umlčet a začneme se s nimi vědomě spojovat, přinesou nám to, co marně hledáme všude kolem sebe.

Díky pozornosti, kterou pošleme do jádra negativní emoce, se opět otevřou stavidla energie, kterou jsme zablokovali ve chvíli, kdy jsme si s ní jako děti neuměli poradit a tak jsme jí v sobě potlačili = dali k ledu.
Část energie, kterou od té doby spotřebováváme k udržení této emoce "pod pokličkou", tak osvobodíme a přivedeme jí opět k životu podobně jako princ polibkem probouzí zakletou princeznu :) A jak víme z pohádky - ožije tím celé království. Ano - náš život se stane živějším a my opravdovějšími.

Když dáme takovýmto způsobem konečně prostor tomu, co v sobě nosíme, můžeme konečně opustit minulé prožitky a jednou provždy je uložit mimo naši emoční pamět. Neznamená to, že zapomeneme, co se stalo, ale když si na to vzpomeneme, nebudeme již cítit bolest.
 

Rezignace je naproti tomu stav, kdy jsme sami sebe, třeba i nevědomě, přesvědčili, že "to cosi" je už za námi. Nebo že to (on, ona atd.) za to nestálo. Nebo že už je to minulost. 
Stav, kdy jsme se vyhnuli negativním emocím, které potřebovaly být vzaty vážně. Rozuměj: vzít vážně sami sebe, protože emoce nejsou produktem, který se někde vyrábí a existuje mimo nás.

Emoce je součást toho, kým jsme jako lidé. Patří k nám a mají pro nás nezastupitelný význam! To ony jsou tím, co nás informuje o tom, jak se cítíme a upozorňují nás na to, zda je vše v pořádku nebo se děje něco, co bychom měli vzít v podtaz a učinit nějakou akci. Ať už uvnitř sebe nebo ve svém kolí.

Emoce jsou dar, kterým když opovrhneme, protože nejsou jen pozitivní a tudíž příjemné, ztratíme kompas, který potřebujeme na své cestě. Ať už si jsme vědomi směru, kterým jdeme nebo si ho vědomi nejsme.

Jeden směr je nám všem totiž společný: touha po štěstí. Tato touha je jako magnet zabudovaný do našich životů, a tak je postaráno, abychom štěstí hledali, dokud dýcháme. Ať je to přes pocit, že nás někdo miluje nebo máme obdiv, kupu peněz, či jsme zdraví, atd.

Touha po naplnění, či štěstí a blaženosti nás provází od narození, kdy potřebujeme uspokojit základní fyzické a emocionální potřeby. V dospělosti pak navíc potřebujeme vnímat, že život dává smysl. Že energie námi proudí a přináší pocit, že jsme zde na světě správně, že jsme důležití a nezastupitelní, vítaní a milovaní!

To je důvod, proč je potřeba "řešit", zda se umíme skutečně smířit s tím, co nebylo fér! A nezametali špínu pod koberec a vzbudili v sobě dojem, že je také čisto.

Jak říká jeden citát: Není vítězem ten, kdo bojoval a zvítězil, ale ten, kdo miloval, zrazen byl a odpustil.

Protože když se podvolíme Životu, aby námi procházel a nesl nás jako divoká řeka, jejíž proud ví nejlépe, kudy téct, a přestaneme schovávat své slzy, ustane boj.
Pak zjistíme, že jsme doma. V bezpečí. U sebe samých. Ve svém středu. Ve svém srdci. Naše touha je naplněna.

----------------------------

SKUTEČNÍ SMÍŘENÍ znamená, že naše srdce se neuzavírá nepříjemným pocitům, ale nechává je skrze sebe procházet. Neřeší toho, kdo v nás probouzí tyto pocity. Neukazuje prstem. Smíření nám odhaluje hlubokou moudrost, ve které se nachází náš největší poklad.