Smíření nebo rezignace

Jak je rozeznat? A k čemu je to vlastně dobré, zabývat se takovými "malichernostmi" (čo bolo, to bolo...), by mohl někdo říct?

SKUTEČNÉ SMÍŘENÍ je v našem životě jedinou věcí, která má opravdu smysl!
Smíření totiž neznamená nic menšího, než milovat, být zrazen a neuzavřít svoje srdce. Dovolit životní energii - lásce-, aby zůstala v pohybu. 
Podvolit se Životu, aby námi procházel. Aby nás nesl jako divoká řeka, jejíž proud ví nejlépe, kudy téct.
Smíření znamená říci životu a všemu, co s sebou přináší, "ano".

Rezignace se může někdy jevit navenek podobně. Jo, jo, takhle je to vždycky. To znám. Ty se nikdy nezměníš.

Nebo: už zase ...- já to nikdy nezvládnu (když bojujete s nějakou závislostí). Rezignace znamená, že víte, že to jinak nejde a tak to vezmete.

Chybí v tom ale upřímnost. Je to jen v hlavě. Informace, že věci jsou, jak jsou, se nepřesunula k srdci. K centru cítění,  lásky a energie.
Znamená to, že jste řekli "ne" smutku, který je s tou informací spojen a který se maskuje povýšeným chováním, vztekem nebo odmítáním.

Smíření naproti tomu znamená, že vaše srdce zůstává otevřené, i když přichází z vnějšku impuls, který zraňuje. Přesněji řečeno, impuls, který ve vás vyvolává bolest. Probouzí ji. Protože v někom jiném stejná věta žádnou bolest neprobudí.
Jsme to my sami, kdo je zodpovědný za to, co nese v sobě a jak reaguje na výzvy přicházející z okolí.

Když dovolíme svým slzám téct, ustává boj. Když se takto skutečně ponoříme do svého srdce, spojujeme se téměř v tu samou chvíli s Láskou. S energií, ze které je utkána naše podstata. Tam cítíme, že jsme doma. V bezpečí. Našli jsme, za čím se honíme. Naše touha je naplněna.