Zlost a jak s ní dětem pomoci aneb Skrytý poklad

Nedávno se na mě jedna klientka obrátila s otázkou, jak se zachovat, když se její dítě vzteká. Jaký postoj zaujmout, aby svému dvouletému synovi pomohla emocí projít a nesnažila se s nepříjemnou situací jen honem rychle skoncovat.  Nabízím pár tipů, které se osvědčují.

1. Udržet svoje emoce na uzdě

Jako první krok k tomu, abychom dítěti byli schopni skutečně pomoci se se vztekem "konstruktivně" vypořádat, je v první řadě naše vědomá přítomnost. To znamená, že si jsme sice vědomi toho, že se naše dítě právě nachází uprostřed jedné z nejnepohodlnějších emocí , ale nenecháváme se do jeho dramatu vtáhnout. Ideální startovací čára pro takovou podporu je, že chápeme, proč se zlost v našem vlastním životě obejvuje, co je její skutečnou příčinou, kam nás chce dovést a jaký poklad ukrývá.

2. Vidím, že se teď zlobíš

Dáváme dítěti najevo, že ho vidíme v tom stavu, ve kterém se nachází a že je i se svoji emocí vnímáno a respektováno. Nezlehčujeme, nehodnotíme a nesnažíme se rychle nabídnout řešení. Bereme vážně důvod, který dítě rozzlobil, i když z našeho pohledu jde o "prkotinu".

3. Teď ti pomůžu

A teď ti pomůžu a podržím ti ruce, protože nechci, abys mi ubližoval (nebo aby sis ničil hračky, či věci nebo abys ubližoval sám sobě - v případě, že agresivitu otáčí proti sobě). Chytíme ho za ruce tak, aby ho to nebolelo a aby mohl zůstat s emocí ve spojení, ale neubližoval nebo neničil.

4. Můžeme ho celé pevně stisknout

Pak můžeme dítě celé pevně obejmou - tzv. terapie "pevného objetí", kdy ho k sobě pevně tiskneme a dovolujeme mu prožívat danou emoci. Ono může přitom vnímat naši neodsuzující přtomnost a blízkost.

5. Nesoudíme, nezlehčujeme, nevysmíváme se

Nesoudíme, nezlehčujeme, nevysmíváme se - tak dlouho, až se energie za emocí vyčerpá. Po nějaké době může stav dítěte přejít do pláče.

6. Pak setrváme s dítětem, jak dlouho potřebuje

Pak povolíme objetí, ale zůstáváme mu nablízko, dokud nás potřebuje a samo se nevzdálí pokrqčovat ve hře či jiné činnosti.

7. Jak dlouho to bude trvat? Odezní to někdy?

Takhle to s naším malým nebude pořád. Je to období, kdy se učí poznávat emoce a způsob, jak s nimi zacházet. Pokud mu v tomto procesu učení pomůžeme,  bude z něho vyrůstat člověk vědomý si sebe a nebude muset mít pocit, že je s ním něco špatně a že musí nějakou část sebe samého schovávat před ostatními. V opačném případě se může stát, že časem už ani nebude vědět, že takové emoce k němu patří. V dospělosti pak bude třeba odsuzovat druhé lidi za to, jak se chovají a nechápat, proč tak "vyvádějí", ale sám přitom trpět depresí či úzkostí. Nebo se jeho potlačené emoce začnou projevovat nějakou formou fyzické nemoci ( ne emoci). 

Co když se vztek chystá přemoci nás?

Podobně můžeme pracovat sami se sebou a s emocí zlosti, když se někdy objeví. Jenom nás samotné už nikdo za ruce držet nebude :). To musíme pro sebe udělat sami a duchapřítomně sami sebe navigovat, abychom si při vyjadřování vzteku neublížili nebo si nezničili věci, kterých bychom pak litovali. Ideálně mít doma nějaký polštářek nebo meditační bochan, plněný pohankovými slupkami (nebo boxovací pytel, nejlépe někde položený na zemi), aby dobře tlumil nárazy pěstí tak, abychom mohli vší silou do něho uhodit a energii a přetlak tak ze sebe bezpečně vypustit.

Před lety jsem tímto obdobím sama procházela a byla jsem vděčná, že vím jak na to. Na konci se emoce vzteku či zlosti vždycky zlomila do pláče. Následně přicházelo porozumění a přijetí situace z minulosti spojené s mírem v srdci.

Jak jsem to taky jednou vyřešila... 

Vzpomínám si, že jednou, ještě než jsem zjistila, jak se vztekem pracovat vědomě/řízeně, jsem v záchvetu vzteku cítila, že by mi pomohlo něčím třísknout o zem a už jsem chtěla sáhnout po takové plastové nádobě, která byla součástí mixéru, ale stačilo mi v hlavě problesknout "to nejde koupit" a sáhla jsem po nějakém hrnku, který tu službu splnil také :)

Skrytý poklad

Pokud máme my sami s emocí zlosti problém a odsuzujeme se za to, když nás nebo někoho jiného někdy "popadne", pak nebudeme schopni účinně pomoci ani svému dítěti, aby se s touto emocí naučilo postupně a samo zacházet. Pokud takovou emoci nedovolujeme a dítěti jí zakazujeme, dítě jí časem potlačí a naučí se "být hodné" a tím přijímané. Tak to bylo i se mnou a s mnohými z vás asi také. Proto teď v dospělosti míváme pocit, že nám něco zásadního chybí, i když máme "všechno" a v lepším případě pátráme, o co jde a snažíme se s tím něco dělat, protože vymlouvat se na výchovu nepomáhá. V opačném případě - když si nechceme připustit, že máme problém, buď stále něco nakupujeme nebo jsme "v jednom kole" (v horším případě v lihu), abychom svoje pocity nevnímali, když bychom zpomalili nebo se "zastavili". Proto nabízím setkávání, na kterých tyto zasunuté emoce mohou vyplout na povrch a v bezpečném prostředí být pochopeny, přijaty a proměněny. Přeji hodně štěstí při práci s touto "zakázanou" emocí, v jejímž základu je dobře ukryt cenný poklad.